Den 4. - Thrácká hrobka v údolí růží a Veliko Tarnovo

Podle plánu dávám rychlou snídani a nechávám městečko Samokov, jenž jméno převzalo od hamru, který sám koval, daleko za zády. Mířím do města Kazanlak na další Bulharskou památku UNESCO. Cesta vede skrz údolí růží, tak doufám, že nějakou tu rozkvetlou nádheru také uvidím. Bulharské zlato, jak se růžovému oleji destilovanému z okvětních lístků také říká, se vyrábí z damašských růží. Květy se sklízí v brzkých ranních hodinách, kdy jsou ještě pokryté kapkami rosy. Potom je kvalita oleje úplně nejlepší. Logicky když pak cestou vidím odbočku na vesnici s názvem Damascena, tak obočím. Po pár kilometrech pak narážím na etnografický komplex, v jehož okolí se nachází růžová pole, teď již však bohužel odkvetlá. V komplexu je i restaurace a muzeum výroby oleje, tak se mohu občerstvit i trošku vzdělat. Navíc zde nacházím i divadlo, jehož hlediště zdobí záhony růží. Asi tedy nic pro alergiky. Kousek dál stojí malé jezírko, které obývají černé labutě. A na čestném místě je ukrytý Thrácký královský hrob. Údolí růží je totiž zároveň součástí bulharského Údolí králů. A tak není divu, že součástí hrobu byl i poklad. Tady konkrétně bylo nalezeno přibližně 1,5 kg zlata. Po prohlídce pokračuji Údolím králů k další Thracké hrobce.

Jak si tak frčím krajinou, směrem k městu Kazanlak, vidím celkem často menší či větší levandulová pole. Nakonec mi to nedá a u jedné z té fialové nádhery zastavím a jdu se do něj projít. Připadám si trochu jak u babičky v peřiňáku. Omamná vůně levandulí je opravdu úžasná. Navíc bzukot poletujicího hmyzu všude kolem dodává okamžiku to správné kouzlo. Někdy člověku ke štěstí stačí opravdu málo. 

Nic však netrvá věčně a já mám ještě hodně věcí dnes v plánu. O několik minut později zastavuji na parkovišti u Thrácké hrobky v Kazanlaku. Potomci národa Thráckého údajně stále obývají zdejší území a jsou na svou historii patřičně hrdí. V dobách největší slávy byli považováni za druhý největší národ na světě. Jejich problém byl v tom, že v podstatě téměř 2000 let se na jejich území válčilo. Když nebojovali s Persií, nebo následně s Řeky a poté s Římany, tak válčili mezi sebou. Když se na pár let sjednotili, napadli je kromě jiných národů Slovani a Avaři. Cestu do země zaslíbené tudy měli i Křižáci. Když se pak se na chvíli situace uklidnila a vše vypadalo, že je na dobré cestě, vlétli na ně Turci. Vše se ustálilo a uklidnilo až ve 20.století. Tak doufejme, že jim to ještě nějaké to století vydrží. Nicméně zpátky k hrobce. Jak by spousta lidí poznamenalo, tak táhnout se takovou dálku pro těch pár šutrů za to možná ani nestálo. Kousek od původní hrobky je i její kopie a tak za 6 BGN lezu dovnitř chodbou s délkou 3m do kruhu kobky o průměru 2,5 metry a hledám, kde to jako pokračuje. A ono nikde. To je stutečně všechno. No posuďte sami. 

A to je vše přátelé. Tedy alespoň co se týká hrobky. Mne čeká poslední úsek dnešní cesty v podobě téměř 2 hodinového přejezdu pohoří Stara Planina. Jinak doprava v Bulharsku je celkem klidná a bezpečná. Řidiči se respektují. Mimo město se úplně nedodržuje zákaz předjíždění, ale jinak jsem moc porušení předpisů nezaregistroval. Hlídky jsou tu docela časté, ale řekl bych, že spíše z preventivních důvodů. Nebo možná soutěží, kdo bude mít po směně více naleštěné auto jejich zadními partiemi, protože nic jiného jsem je dělat neviděl. Veliko Tarnovo je město s bohatou historií, postavené na březích řeky Jantry. V některých částech jsou svahy tak prudké, že to zdálky vypadá, jako by stály domy jeden na druhém. Dominantou města je pak pevnost, ve které žilo až 15000 obyvatel. Jenže jak jsem už psal výše, po žních přišli Turci, pevnost oblehli, dobyli a následně zničili, tak na jejím místě jsou už jen ruiny, jako němá památka na dobu blahobytu. Jak se tak tiše kochám touto památkou v jedné zapadlé uličce, která už od pohledu není běžným turistickým cílem, vyběhne z vrátek babizna, něco na mne vřeští a její pes se na mne plnou rychlostí řítí. Zachoval jsem však klid Indiana Jonese a přímým pohledem do divokých psích očí jsem ho donutil zastavit a lehnout poslušně na zem. Klidným krokem pak odcházím středem ulice. No kalhoty si raději zkontroluji až někde za rohem a doufám, že zpátky najdu jinou cestu. U pevnosti si dám lehkou večeři v podobě fazolové polévky s čerstvě upečeným chlebem a teď již ulicemi plnými turistů kráčím směrem k zaslouženému odpočinku. Zítra bude spíše oddechový den a přesun směrem k pobřeží.