Bulharsko jak ho možná neznáte

Podle plánu dávám rychlou snídani a nechávám městečko Samokov, jenž jméno převzalo od hamru, který sám koval, daleko za zády. Mířím do města Kazanlak na další Bulharskou památku UNESCO. Cesta vede skrz údolí růží, tak doufám, že nějakou tu rozkvetlou nádheru také uvidím. Bulharské zlato, jak se růžovému oleji destilovanému z okvětních lístků také říká, se vyrábí z damašských růží. Květy se sklízí v brzkých ranních hodinách, kdy jsou ještě pokryté kapkami rosy. Potom je kvalita oleje úplně nejlepší. Logicky když pak cestou vidím odbočku na vesnici s názvem Damascena, tak obočím. Po pár kilometrech pak narážím na etnografický komplex, v jehož okolí se nachází růžová pole, teď již však bohužel odkvetlá. V komplexu je i restaurace a muzeum výroby oleje, tak se mohu občerstvit i trošku vzdělat. Navíc zde nacházím i divadlo, jehož hlediště zdobí záhony růží. Asi tedy nic pro alergiky. Kousek dál stojí malé jezírko, které obývají černé labutě. A na čestném místě je ukrytý Thrácký královský hr...

Díky včerejšímu posezení s majitelem jsem nestihl návštěvu města a tak lehce měním plány a jdu se nejdřív projít po okolí. Městečko se teprve probouzí k životu a na ulicích je téměř prázdno. Trochu mne mrzí, že nemám více času na prohlídku. Udělám tedy jen pár fotek a zamířím přímou cestou do pohoří Rila. Dnes mám v plánu navštívit zdejší klášter zapsaný v seznamu světového dědictví UNESCO a pak trek kolem sedmi rilských jezer. Na kilometry nijak zvlášť vzdálený, leč časově dosti nedostupný, uprostřed hor Rilských nalézá se klášter tento. Tím poetika místa bohužel končí. Jako jiné památky zapsané v UNESCO i Rilský klášter je obklopen turisty, autobusy sem vozí na otočku davy zvědavcců a v okolí se místní trhovci snaží předraženými suvenýry přiživit na slávě kláštera. Jeho historie je vskutku bohatá a sahá až do 10.století, kdy byl založen. Dočkal se dvou velkých neštěstí. Nejdříve byl ve 14. století zničen lavinou a byl znovu vybudován. Na počátku 19...

Dnešním cílem je Ďáblovo hrdlo, které se nachází hluboko v Rodopských horách. Cesta k jeskyni vede většinu času údolím řeky Vachy. Nevím, co mne vlastně kromě nekonečných serpentýn čeká, tak do sebe naházím snídani, nakopnu vrtuli ševroletu a brzy nechávám město Plovdiv daleko za zády. Město, které má velký turistický potenciál, které má co nabídnout a třeba se jednou stane vyhledávaným cílem turistů z celého světa. Cesta do hor je jedna velká placka, na které hospodaří zdejší zemědělci. Rozkvetlá pole slunečnic střídají vinohrady, kousek dál jsou zase pole s pšenicí či tabákem. Někde na polích pracují zdejší rolníci a jinde se pase dobytek. Prostě běžný obraz poklidného venkova. To už se však dostávám k úpatí hor, které se prudce zvedají a políčka vystřídá lesnatá údolí. Silnice se klikatí podél říčky a někdy až kolmé stěny údolí moc výhledů nenabízí. Po několika kilometrech přijíždím na vysokou přehradu Kričim, která mne zaujme natolik, že kousek za ní u včelích úlů zastavím a jdu si...