Den 2. - Pohoří Rodopy a Ďáblovo hrdlo

Dnešním cílem je Ďáblovo hrdlo, které se nachází hluboko v Rodopských horách. Cesta k jeskyni vede většinu času údolím řeky Vachy. Nevím, co mne vlastně kromě nekonečných serpentýn čeká, tak do sebe naházím snídani, nakopnu vrtuli ševroletu a brzy nechávám město Plovdiv daleko za zády. Město, které má velký turistický potenciál, které má co nabídnout a třeba se jednou stane vyhledávaným cílem turistů z celého světa.

Cesta do hor je jedna velká placka, na které hospodaří zdejší zemědělci. Rozkvetlá pole slunečnic střídají vinohrady, kousek dál jsou zase pole s pšenicí či tabákem. Někde na polích pracují zdejší rolníci a jinde se pase dobytek. Prostě běžný obraz poklidného venkova. To už se však dostávám k úpatí hor, které se prudce zvedají a políčka vystřídá lesnatá údolí. Silnice se klikatí podél říčky a někdy až kolmé stěny údolí moc výhledů nenabízí. Po několika kilometrech přijíždím na vysokou přehradu Kričim, která mne zaujme natolik, že kousek za ní u včelích úlů zastavím a jdu si ji prohlédnout. Samotná přehrada je ze sedmdesátých let minulého století a pravděpodobně ze stejné doby studené války jsou i pozůstatky strážních věží a drobné pevnůstky na vrcholcích okolních kopců. Koupat se v ní bohužel nedá, tak pokračuji dál ke svému cíli.

O pár kilometrů dál je pak další přehrada. Tady už sice není vidět takové opevnění, ale zase je těleso přehrady nepřístupné a nedá se na něj nijak dostat. Ani tedy nezastavuji a pokračuji dál. Zdejší krajina nabízí úchvatné scenérie a tak několikrát zastavím na jednom z mnoha odpočívadel a kochám se výhledem na jezero, nebo do krajiny. 

Stoupání do hor mne trošku unavilo a tak se rozhoduji udělat si krátkou přestávku na kávu. Zastavuji tedy u první a jediné restaurace, která cestou byla. Usměvavý pán mne ukazuje, že tam mají čerstvé pstruhy a tak místo kávy najednou ke svému vlastnímu údivu objednávám celý oběd. Kromě pstruha, kterého mi pan domácí obratem vylovil z jezírka, si dávám ještě tarator, což je něco mezi polévkou a tekutým salátem. Chuti to připomíná řídké tzatziki. K tomu dostanu zdejší chlebovou placku politou rozpuštěným máslem a posypanou čubricou. Vše bylo skvělé. 

Posilněn vydatným obědem dokončuji cestu nádherným hlubokým kaňonem podél Bujnovské říčky až k mému dnešnímu cíli Ďáblovu hrdlu. U vchodu pořizuji vstupenku a vstupuji do chladného tunelu, který vede přímo do jeskyně. Úzká chodba byla vytvořena pro snazší přístup turistů do této monumentální jeskyně, která svou výškou kolem 100 metrů a délkou 350 metrů je opravdu úchvatným dómem. Když k tomu přidáte více než 42 metrů vysoký vodopád, který s ohlušujícím rachotem dopadá do řeky na dně jeskyně, neskutečnou vlhkost dosahující 100% a decentní osvětlení zdůrazňující výšku i hloubku jeskyně, jedná se opravdu o hodně nevšední zážitek, který stál za to dlouhé trmácení. Ďáblovo hrdlo je také opředeno legendou z mytologie, která vypráví o lásce mezi Orfeem a Eurydici, kteří se do sebe zamilovali a v jejich svatební den Eurydici uštknul jedovatý had a ona umírá. Orfeus se právě skrz Ďáblovo hrdlo vydal na cestu za vládcem podsvětí Hádem a Persefonou, aby ji propustili opět do světa živých. Ti ho nejdříve odmítli, ale jelikož byl Orfeus největší hudebník řeckých mýtů, svým zpěvem oba obměkčil a oni svolili, že si může odvést Eurydici zpátky do světa živých, avšak pod podmínkou, že se celou cestu ven ani jednou neotočí. Těsně před východem se však Orfeus ohlédl, jestli Eurydika neklesá únavou a ta mu tím navždy zmizela v podsvětí. Ovšem, je to jenom legenda. Jejich příběh zde připomíná malá soška na dně jeskyně, u které poutníci nechávají drobné mince. Asi jako předplatné pro Chárona. 

Návrat na denní světlo byl po velmi strmých schodech a já dostal velkou žízeň. Naštěstí na to jsou tu připraveni, protože každou chvilku je u silnici kiosek s čerstvou pramenitou vodou. Bez dalších zastávek přijíždím do města Bansko na úpatí pohoří Pirin. Ubytování tentokrát připomíná bydlení na salaši, snad jen ty ovčí kůže tu chybí. Během večeře se dávám do řeči s panem majitelem a o několik rakií později usínám s myšlenkou na zítřejší cestu skrz pohoří Rila.